Příjezd do Londýna aneb jak se se mnou všichni bavili

Milý deníčku,

Zaprvé jsem málem přejela zastávku, naštěstí mě vzbudilo nějaký řvoucí dítě, jinak bych jela nevimkam. To by byl fakt úspěšněj start. Zadruhé jsem asi půl hodiny hledala tu blbou telefonní budku a zatřetí v Londýně byla děsná kosa. No a mamky mapka Londýna s červeně vyznačenou cestou ke kotli se ukázala jako vtip, protože zastávka byla asi 50 metrů od hostince, a navíc u vchodu visela obrovská cedule s obrázkem kotlíku. Chvíli jsem stála před Kotlem a koukala kolem sebe. Připadala jsem si najednou hrozně dospělá. A taky dost sama. Najednou odtud vyšla nějaká holka ve fialovym vohozu a suverénně si to zamířila ke mně. Mohla bejt stejně stará, možná o rok starší než já. Přišla ke mně a oslovila mě, jestli mě má vzít do kotle. Nečekala jsem, že se mě hned někdo ujme a navíc, že na mě pozná, že chci do Kotle. Ikdyž je asi fakt, že tou dobou se kolem kotle moc taškama ověšených jedenáctiletých osamocených mudlů nemotá. Tvářila jsem se teda co možná nejmíň zaskočeně a se sebejistým výrazem "já kouzelník - ty kouzelník" jsem ze sebe vysoukala velkolepé "j-jo". Ta holka mi ochotně pomohla se s těma všema věcma nastěhovat dovnitř. Uvnitř je kotel docela velkej, ikdyž celkem zastaralej. Dole je normální hostinec a nahoře je plno pokojů. Ty prej přiděluje nějaká pani, na kterou si mam počkat. Tak sem se s věcma odklidila k jednomu ze stolů a četla si knížku. Teda spíš jsem dělala, že čtu. Ve skutečnosti jsem pozorovala lidi v Kotli a přemýšlela, jestli jsou všichni kouzelníci a jestli se taky chystají do Bradavic. Po nějaké chvíli konečně přišla ta ženská přes pokoje a zavedla mě do miniaturního, stroze zařízeného pokojíku se dvěma postelemi a pár skříněmi. O nějaké útulnosti se teda moc mluvit nedá. Shodila jsem všechny věci vedle postele u dveří a hned sem vyzkoušela matraci. No, nebudu lhát, proti mojí posteli doma je to jako spát na holých prknech, ale zas jsem Bradfordová, tvrdou postel zvládnu. Chvíli jsem se válela na posteli s knížkou, když se otevřely dveře a ta mladá brigádnice přivedla holku, která měla bydlet se mnou. Představila se mi jako Lisa, že prý jde taky do prváku, ale jinak toho moc nenamluvila. Po chvíli jsem se na pokoji nudila, tak jsem se šla zkulturnit do umývárny.

Byla jsem tam asi tak minutu, než ke mně přišla zase úplně cizí holka. Byla docela milá a hned z ní vypadlo, že je taky prvačka. Jmenuje se prej Charlotte. To zní trochu snobsky co? Ikdyž já mam asi s Isabelle co říkat. No stály jsme tam asi dvě minuty, než přišla další holka, o trochu starší, a taky nás hned přátelsky zdravila. Na tohle si budu muset zvyknout. Nejsem zvyklá, že se se mnou cizí lidé dávají hned do řeči.

Charlotte nadhodila, že má hlad a jestli se nepudem někam najíst. Bylo milé, jak byla přátelská. Třeba s ní bude víc zábavy než s tou na pokoji. Měla jsem taky trochu hlad a hlavně jsem se s někým chtěla trochu víc poznat, abych už nebyla v Kotli tak sama. Po chvíli bloudění jsme našly kousek od Kotle pizzerku, tak jsem pro nás koupila pizzu margheritu a pak jsme se cpaly a kecaly. Charlotte je z čistě kouzelnický rodiny a má staršího bráchu. To je úplnej opak ode mě, já mam malou Zoe. Taky se mě ptala na mojí rodinu, tak jsem jí to vyprávěla, že je táta mudla a právník a mamka čarodějka. Ale neříkala jsem, že u nás zuří magicko-mudlovská válka, do toho jí nic není. Ikdyž možná jí to někdy řeknu, uvidíme...

Belle ♥