Jak začalo léto a příjezd domů

Milý deníčku,

Začátek léta jsem strávila s přáteli v Děravém kotli a pořád se mi nechtělo odjet. Naši ale samozřejmě naplánovali dovolenou a taky už se na mě moc těšili, takže bylo jasné, že si musim pořádně užít alespoň těch pár dní. Nejdřív jsme se s Faye flákaly v Kotli a nakupovaly na Příčné. Ash nám nasliboval, jak nás veme někam na výlet a naučí nás cestovat letaxem, ale po pár dnech jsme ztratily trpělivost a na výlet nás vzal Carter. Vzal nás všude možně. Zašli jsme omrknout obchody v Godrikově dole, kde jsme si taky dali chlazenou kolu na zahrádce v místní hospůdce. Pak nás vzal do Malého Visánku na koupaliště. Je tam bezva pláž a hřiště na volejbal. Voda byla skvělá a Carter navíc přinesl velkou plážovou deku, takže jsme se všichni tři opalovali a plavali, dokud se nezačalo pomalu stmívat. Pomalu se blížil můj odjezd, takže jsem si užívala každej večer, jak to jen šlo a občas zůstala dole v Kotli fakt dlouho do noci. Jednou jsme třeba s Faye a Rose počmáraly spícímu Ashovi ksicht, to byla fakt prča, to se naše sesterstvo zas vyznamenalo. Taky jsem se seznámila s Nat a Stellou, ty jsou fajn. Pak mi ještě představovali jednu holku ze zmijí, myslim Susie nebo tak nějak, ale ta byla taková zvláštní. Jo a samozřejmě Jenny! Teda tu už jsem znala od vidění (je to ta mrzimorská prefektka), ale v Kotli jsme se seznámily líp a dokonce nás s Faye vzala na pizzu!

Jo a Carter si taky pořídil štěně!! Krásnou malou fenku mopse, Maggie. Je hrozně rozkošná a když jsme jí byli venčit v parku, pořád si chtěla hrát a mazlila se se mnou. Přišel ale čas mýho odjezdu a já se musela se všema rozloučit.

V ten samý den odjížděl i Carter, dokonce přede mnou. Když si seshora přitáhl všechny kufry a klece, rozloučily jsme se s ním a pak jsem si šla zabalit i já. Faye šla se mnou a pomohla mi s balením i s odtáhnutím kufru na nádraží, kde mě měli naši vyzvednout. Natěšeně jsem vyhlížela tátův černý mercedes, když ale konečně zastavil u krajnice, vystoupil z něj Henry, náš řidič. Henryho mam moc ráda, ale myslim, že on i Faye na mě viděli, jak jsem byla hrozně zklamaná. Naši pořád slibovali, jak si mě v Londýně vyzvednou sami, a nic...jako obvykle. Nechala jsem teda Henryho naskládat mi věci do kufru a mezitím se loučila s Faye. Bude mi fakt hrozně chybět. Byla jsem moc ráda, že mě šla vyprovodit a když jsme se rozjeli, mávala jsem jí a koukala na ní, dokud mi nezmizela z dohledu.

Když jsem přijela domů, bylo mi hned jasný, proč pro mě nepřijeli. Nebyli totiž doma, ale byli navštívit babičku Claudii (tátovo mamky) v nemocnici. Zase ten její tlak. Už je tam asi potřetí, vždy jí po pár dnech pustí, ale pokaždé je z toho doma tragédie, protože táta na ní hodně visí. Ne, že bych jí neměla ráda, je to moje babička, ale odmalička mě neustále s něčim prudila a poučovala mě..."Isabelle, drahoušku, jak to sedíš, seš zkroucená jak paragraf...Isabelle, zlatíčko, je hezký, že chodíš za tou tvou herkou, ale páchneš jak vidlák...Isabelle, drahá, zkoušela jsi někdy použít hřeben?"

Nikdy mě pořádně neobjala, nepochválila, nebo se o mě nepostarala, když jsem byla nemocná, jako to dělávají jiné babičky. Nechtěla jsem na rodinu čekat v prázdném domě, tak jsem poprosila Henryho, aby mě odvezl ten kousek za dědečkem Edwardem, když je teď doma sám. Konečně láskyplný přivítání. Dědečka mám hrozně ráda. A i on mě. Je to přesně takovej dědeček, kterýho by chtěl každej. Odmalička mi vyprávěl úžasný historky z jeho života, jak byl důstojník ve válce, jak cestoval, a tak vůbec. Taky se mnou pořád hrál šachy, proto je teď tak ráda hraju, vždycky mi ho připomínají. Odjakživa ve mně podporoval lásku ke zvířatům a vůbec mě měl rád takovou, jaká jsem. Po přivítání jsem si s ním dala partičku šachů. Samozřejmě jsem to totálně projela. Proti němu nemam nikdy šanci. Neohlídala jsem si dámu a už to jelo. Chvilku jsem se na něj naoko mračila, ale řekl mi, že už mám věk na to, abych se učila přijímat prohru se ctí. Já mu na to řekla, že to by chtělo ještě hodně prohraných partií, abych se naučila vůbec prohru přijmout. Dal mi pusu na čelo a pak jsme spolu sedli do auta a Henry nás odvezl zpět k nám domů. Udělala jsem dědovi lívance a horkou čokoládu a po chvíli už dorazili naši se Zoe.

Ta se mi okamžitě vrhla kolem krku a drtila mě, až jsem nemohla pomalu dýchat. Ta tak vyrostla! A ty vlasy? Už je má pomalu jak já. Je tak hrozně hezoučká, sestřička moje malá. Udělaly jsme si náš asi dvouminutový pozdrav a pak jsem se teprve mohla přivítat s našima.

Mamka zas slzela, to je úplně pokaždý *usmívající se smajlík*. Dala mi láskyplně vlasy za ucho a velkou pusu na čelo. Pak zamumlala, že má něco v troubě a šla bejt dojatá do kuchyně.

Táta ke mně napřáhl pravačku. Na mé povytažené obočí odvětil, že když už žiju většinu roku někde jinde, nebude se ke mně přece chovat jak k děcku. Nasadila jsem co nejserióznější výraz a důstojně mu stiskla ruku. Pak jsem mu jí ale odstrčila a rychle ho objala, aby nestihl proti mým citovým projevům protestovat. Krátce mě pohladil po vlasech a rychle se odtáhl. Víc jsem z něj nedostala.

Ten den jsem už byla hrozně utahaná, ale i tak jsem se ještě navlíkla do rajtek a utíkala za Merlinem. Jak ten byl nadšenej, že mě vidí! Začal skákat a lítat po ohradě a vyhazovat, až mu od kopyt lítaly drny. Když se konečně zklidnil a přiklusal ke mně, hrozně házel hlavou a otíral se o mě tak silně, že mě málem shodil. Doufala jsem, že mě poslechli a brali ho pravidelně ven, protože kdyby ne, bylo by to jak sedět na raketě. Naštěstí se Glen (náš pomocník přes zvířata) o naše koně skvěle stará, takže z Merlina se během toho roku nestala neřízená střela. Byl už večer, takže jsem se vykašlala na sedlání. Dala jsem mu jen jeho fešáckou zdobenou uzdečku a vyjeli jsme asi na hodinu na naše oblíbené louky a k rybníku. Tenhle pocit mi tak moc chyběl. Cítila jsem každý Merlinův pohyb a on vnímal každý můj sebejemnější pokyn. Nechala jsem mu volné otěže, zabořila jsem prsty do jeho husté hřívy a nechala ho letět noční krajinou. Tohle je ten nejlepší pocit, který znám, podobně osvobozující je snad jen létání na koštěti, jinak nic. Vítr mi hučel v uších a přesto stačilo tlumeným hlasem zešeptat "hoou chlapče, taky tě ráda vidim, ale nestrhni to" a Merlin přešel do energického klusu a pak do klidného houpavého kroku. "Pojedeme domů" řekla jsem mu. Přesně věděl, kudy má jít, měl to tu prochozené křížem krážem. Pohodil hlavou a já se zaklonila, položila se zády na jeho široký hřbet a čučela na noční oblohu, dokud jsme se nedocourali ke stájím. Chtěla jsem si jít ještě povídat dolů za našima, ale plácla jsem sebou na postel v jezdeckym a vytuhla v čistě povlečených peřinách. To se zas Karin zblázní.

Belle ♥